Turisté hekají a potí se. Ovšem restauratéři si libují. Ceny za studené pití a sladoled (zmrzlinu) jdou do závratných výšin. Nás čeká Dubrovník.
Když už ani kámen ráno v osm hodin nechladí a je horký – to je začátek opravdu vražedně horkého dne. Dubrovník praská pod náporem turistů i v pondělí. Naštěstí jsme dorazili brzy a není problém zaparkovat u hradeb. 10 Kuna za hodinu – píšou na automatu. Za 4 hodiny bychom to měli stihnout. Pak už stejně bude takové vedro, že se pohybovat na slunci nebude možné. Ládujeme do automatu papírové desetikuny a hrst v drobných.
Ke vchodu do vnitřního města je to pár metrů. Míříme k nejbližšímu vstupu na ochozy. Kupujeme si vstupenku na hradby za 70 Kuna pro dospělého a 30 Kuna pro dítě. Když zdoláme první strmé schody od vstupu u pevnosti, je nám jasné, že se slušně zapotíme. Nával teprve začne, ale už v devět dopoledne je tu lidí jako na prvomájovém průvodu. Jen tu zní angličtina, polština, čeština, a tu a tam cosi exotického. Narazit tu třeba na Japonce není problém. Po první čtvrtině hradebního okruhu zakotvíme na pauzu u právě otevřeného občerstvení pod slunečníky. 0,5 l Sprite á 18 Kuna. Kakao za 15 Kuna, točená zmrzlina za 12 Kuna, obyčejná neperlivá voda je jen za 14 Kuna. Dám si ještě kávu se šlehačkou za 15 Kuna a pokračujeme dál. Vedro začíná být opravdu úmorné. Jenže v úterý má být prý nejteplejší den celého léta.
Po hodině a kousek scházíme z ochozu do města...
To už je plné turistů z celého světa. Snažíme se zajít hlouběji do postraních uliček a najít cenově přijatelnou restauraci. Po ulicích chodí „restaurační verbíři“ a lákají nás všemi jazyky do právě té jejich restaurace. Nakonec zůstáváme v jedné z pizzerií. Pizza je tu od 35 do 57 Kuna. Půllitr „plechovkového Ožujska“ je bratru za 35 Kuna. Ovšem Jakákoliv nesladká nebo sladká bublavá 0,5 litrová voda je za 27 Kuna. Dvoje lasagne vyjdou na „pouhých“ 110 Kuna. Oběd – lehký – suma sumárum za 254 Kuna. Sousední stoly jsou obsazené skupinami děvčat, brebentící anglicky. Zřejmě letecký zájezd „ze Států“. Za půl hodiny nás z nich brní hlava. Dojíme, zaplatíme a číšník se uklání a přeje krásný den.
O kousek dál je řada obchůdků s oblečením. „Echt Croatia“. Syn vidí kapitánskou čepici, kterou jsme nekoupili za 70 Kuna na Mljetu a v Trpanji byla dokonce za 80 kuna. Nevěřím svým očím, když kouknu „jen tak pro zajímavost“ na cedulku s cenou. 42 Kuna. Po pěti minutách máme malého kapitána, zářícího úsměvem. Zbývá nám necelá hodina do konce doby, po kterou máme zaplaceno parkování, když opouštíme staré město a koukáme, odkud jezdí ta krásná, nová lanovka na vrchol kopce nad Dubrovníkem. Po chvilce stojíme u nástupiště. Rozhodování „jet nebo nejet“ je rychlé. Kartou platím dvakrát 80 a jednou 40 Kuna za obousměrné jízdenky a po chvilce už jedeme. Sice tu mají jízdní řád, ale když jsou tu turisté, jde jízdní řád k šípku.
Výhled nemůžu než doporučit. Dubrovník máte jako na dlani. Jsou tu i dvě restaurace. Jedna venkovní a jedna uvnitř nové budovy lanovky. Nemáme čas a tak jen krátké video a poslední fotky. Karta ve foťáku už je plná. 297 snímků hovoří za vše. Sjíždíme lanovkou dolů a vyrážíme k autu. Teploměr ukazuje nesmyslné hodnoty a tak rychle startuji a zapínám klima. Za námi netrpělivě čeká na naše parkovací místo další plné auto turistů. Vyjíždíme z Dubrovníku krátce po jedné odpoledne. Máme toho tak akorát.
Jak tepla a zážitků, tak cen. Přesto jsme spokojeni. Kdo ví, kdy se sem zase podíváme.
